Jean Giono: MUŽ, KTERÝ SÁZEL STROMY

    Má-li charakter člověka prozradit své skutečně výjimečné kvality, musíme mít to štěstí moci pozorovat jeho konání po dlouhou řadu let. Pokud je tato jeho činnost prosta všeho sobectví, je-li myšlenka, která ji vede, bezpříkladně velkomyslná, je-li naprosto zřejmé, že se nikde nepídila po odměně, a že navíc zanechala na světě viditelné známky, pak ovšem stojíme, bez možnosti mýlky, před nezapomenutelným charakterem.

 

Před nějakými čtyřiceti lety jsem konal dlouhou pěší cestu po kopcích, turistům úplně neznámých, v tom starobylém alpském okrsku, který se prostírá až do Provence.

Tato oblast je na jihovýchodě a na jihu ohraničena středním tokem Durance, mezi Sisteronem a Mirabeau; na severu horním tokem řeky Dromy, od jejího pramene až k městu Die; Na západě pláněmi hrabství venaissinského a předhořím hory Ventoux. Zabírá celou severní část departementu Basses-Alpes, jižní část řeky Dromy a malou enklávu v departementu Vaucluse.

 

V čase, kdy jsem podnikl svůj dlouhý výlet touto pustinou, to byly holé a jednotvárné suchopáry ve výšce dvanácti až třinácti set metrů. Nerostlo tam nic než plané levandule.

 

Procházel jsem tím krajem v místě, kde je nejširší, a po třech dnech putování  jsem se ocitl v bezútěšné končině. Tábořil jsem v sousedství rozvalin opuštěné vesnice. Vodu jsem neměl už od minulého dne a potřeboval jsem na nějakou přijít.

 

Ta stavení k sobě přitisklá mi připomněla, že ačkoli zřícená a jako staré vosí hnízdo měla svého času mít svou kašnu nebo studnu.  Kašna tam skutečně byla, ale suchá. Těch pět, šest stavení bez střech, vyhlodaných větrem i deštěm, kaplička se zřícenou věží, stály seřazeny, jako jsou seřazeny domy a kapličky v živoucích vesnicích, ale všechen život z nich vymizel.

 

Byl to pěkný červnový den na plném slunci, ale na těch pozemcích bez závětří, vysoko pod nebem, vítr táhl s nesnesitelnou surovostí. Jeho hřmění v kostrách stavení bylo mručením šelmy, kterou by rušil u žrádla.

Musel jsem se vydat dál. Po pěti hodinách cesty jsem stále ještě nenarazil na vodu a nic nedávalo naději, že na nějakou přijdu. Všude to samé sucho, ta samá dřevitá tráva.

 

Zdálo se mi, že v dálce vidím stát drobnou; černou postavu. Měl jsem za to, že to je kmen osamělého stromu. Jen tak nazdařbůh jsem tam zamířil. Byl to pastýř. Třicítka ovcí, ležících na rozpálené zemi, odpočívala kolem něho.

Dal mi napít ze své čutory a chvíli nato mne zavedl do svého ovčína ve zvlněném koutě planiny. Svou výtečnou vodu čerpal z velice hlubokého přirozeného zřídla, nad nímž si postavil jednoduchý rumpál.

 

Ten člověk mluvil jen málo. To u osamělců bývá, cítili jste však, že si je sebou jistý, a že této jistotě důvěřuje. V tom kraji, zbaveném všeho, to bylo nezvyklé. Nebydlel v žádné chatrči, ale v opravdovém kamenném domě, ve kterém bylo dobře znát, jak vlastním přičiněním zalátal zříceninu, kterou tam při svém příchodu nalezl. Jeho střecha byla pevná a netekla. Vítr, který se do ní opíral, šuměl v taškách jako šum moře na plážích.

Jeho domácnost byla uklizená, nádobí umyté, podlaha zametená, puška promazaná; polévka se vařila na plotně. Pak jsem si všiml, že je také čerstvě oholený, že všecky knoflíky má pevně přišité, že oblečení má pospravené s onou pečlivostí, která dělá záplaty neviditelné.

Podělil se se mnou o polévku, a když jsem mu pak nabízel svůj váček s tabákem, řekl, že nekouří. Jeho pes, mlčenlivý jako on, byl přátelský, bez nízkosti.

Dohodli jsme se, že tam strávím noc; nejbližší vesnice byla vzdálena víc jak půldruhého dne chůze. Navíc jsem dobře znal ráz nemnoha vesnic toho kraje. Je jich pět či šest rozptýlených daleko od sebe na úbočích vysočiny, v mlází dubu šípáku, na samém konci sjízdných cest.

Obývají je dřevorubci, kteří pálí dřevěné uhlí. Špatně se žije v těch místech. Rodiny, stěsnané jedna na druhou pod podnebím nezměrně drsným, a to nejen v zimě, ale i v létě, jitří svoje sobectví v uzavřené nádobě. Neuvažující ambice tu ztrácí míru věcí, v bez konce touze dostat se pryč.

 

Muži jezdí do města s náklady uhlí, a potom se zase vracejí. I ty nejsolidnější vlastnosti praskají pod takovou věčnou švédskou sprchou. Ženy drží na krajíčku kamen svoji zášť. Ve všem je konkurence, ať jde o prodej uhlí nebo místo v kostele, ať jde o ctnosti, které spolu zápasí, či o neřesti, které spolu zápolí, či o všeobecnou, neutuchající melu ctností i neřestí. Nad tím vším povětří, také neutuchající, podlamuje nervy. Dochází k epidemiím sebevražd a k početným případům šílenství, skoro vždy končících vraždou.

 

Pastýř, který si nezakouřil, přinesl sáček a vysypal na stůl hromádku žaludů. Jeden po druhém je začal s velkou péčí prohlížet a oddělovat špatné od zdravých. Já kouřil svou dýmku. Nabídl jsem, že mu pomohu. Řekl mi, že to je taková jeho práce. A skutečně: když jsem viděl, jak pečlivě tu práci dělal, nenaléhal jsem. To byla celá naše  rozmluva. Když měl na straně těch dobrých dostatečně velkou hromádku, odpočítával si je vždy po deseti.  Přitom ještě vyřadil malé plody, nebo takové, které byly lehce popraskané. Prohlížel je totiž velice důkladně. Když pak měl před sebou sto bezvadných žaludů, nechal toho a šli jsme spát.

Společnost toho člověka naplňovala pokojem. Nazítří jsem ho požádal o dovolení odpočinout si u něho celý den. Považoval to za úplně přirozené, či, přesněji, udělal na mne dojem, že ho nic nemůže rušit. Ten odpočinek nebyl pro mne nijak nezbytný, ale byl jsem plný zvědavosti a chtěl jsem se dozvědět víc.

Vyvedl svoje stádo a vzal je na pastvinu. Před odchodem namočil do vody ve vědru sáček s pečlivě vybranými a odpočítanými žaludy.

Všiml jsem si, že místo hole si bere s sebou železnou tyč síly palce, dlouhou asi půldruhého metru. Dělal jsem, e se procházím a trochu odpočívám a bral jsem se cestou, která byla souběžná s jeho. Pastvisko jeho stáda se nacházelo na dně kotliny. Stádo nechal na starost psovi a šel vzhůru k místu, kde jsem se nacházel. Lekl jsem se, že mi jde vytknout mou zvědavost. To ale vůbec ne. Jeho cesta vedla tudy a  vyzval mne, abych šel s ním, pokud nemám něco lepšího na práci. Odebral se na místo asi dvě stě metrů vzdálené, až nahoře.

Když došel na místo, které si předem vybral, zarazil železnou tyč do země. Tím mu vznikal otvor, do kterého pouštěl po jednom žaludu, a otvor zas utěsnil. Sázel duby.

Zeptal jsem se ho, je-li to jeho pozemek. Odpověděl, že ne. A ví, čí že je? Nevěděl. Měl za to, že je to na obecním, nebo to možná patří nějakým lidem, kteří si s tím nedělají starosti? Nezáleželo mu na tom znát majitele. A tak sázel s krajní pečlivostí svou stovku žaludů.

Po obědě opět začal třídit osivo. Myslím, že jsem dost naléhal s otázkami, protože mi přece jen odpovídal. Už tři roky že sází v téhle pustině stromy. Žaludů vysázel sto tisíc. Ze sta tisíc jich dvacet tisíc vzešlo. Počítal s tím, že z těch dvacetitisící ještě o deset tisíc přijde vinou hlodavců a všeho toho, co ze záměru Prozřetelnosti se nedá předvídat. Zbývá tedy deset tisíc dubů, které povstanou na místě, kde dřív nebylo nic.

 

V tu chvíli mě zajímal věk toho muže. Zřejmě mu bylo přes padesát. Padesát pět, řekl mi. Jmenoval se Elzéard Bouffier. Kdysi měl hospodářství v nížině, kde prožil svůj život.

Přišel o svého jediného syna, pak i o ženu. Odebral se do samoty, ve které se mu zalíbil povolný život s ovcemi a se psem. Usoudil, že tenhle kraj chřadne pro nedostatek stromů. A poněvadž nemá žádnou důležitou práci, rozhodl se, dodal ještě, že tu situaci napraví.

Protože jsem v tom čase, přes svá mladá léta, vedl osamělý život, uměl jsem se s šetrností dotýkat duší samotářů. Přece však jsem udělal chybu. Právě můj mladý věk  mne přiměl k tomu, abych pohlížel na budoucnost ve vztahu k sobě a k jistému hledání štěstí. Řekl jsem mu, jak za třicet let bude těch deset tisíc dubů skvostných. Odpověděl velice prostě, že dopřeje-li mu Bůh života, za třicet let jich zasází tolik, že těch deset tisíc bude jen kapkou v moři.

Ostatně, zabýval se už i rozmnožováním buků a poblíž svého stavení měl školku vzešlou z bukvic. Sazenice, které chránil před ovcemi mřížovým plotem, nemohly být pěknější. Uvažoval také o břízkách, a to do roklí, kde, jak mi říkal, dřímala určitá vlhkost několik metrů od povrchu. Rozloučili jsme se na druhý den.

Rok na to, ve čtrnáctém roce, propukla válka, na které jsem byl účasten pět let. Voják u infanterie se těžko mohl zabývat stromovím. Popravdě řečeno, ta věc se mi ani zvlášť nevryla; měl jsem ji za koníčka, či jakési sbírání známek, a měl jsem ji zapomenutou.

Když pak jsem byl z války venku, dostával jsem jen nepatrný demobilizační příspěvek. Pociťoval jsem však velkou touhu trochu se nadechnout čistého vzduchu. Bez jakéhokoli jiného úmyslu jsem se vydal na cestu do těch pustých končin.

Kraj se nezměnil. Ovšem, za onou odumřelou vsí jsem v dálce zahlédl jakési šedé mlžno, které zakrývalo kopce jako koberec. Už od včerejška jsem opět vzpomínal na ovčáka, vysazovatele stromů. „Deset tisíc dubů,“ říkal jsem si, „ty věru zaberou prostoru.“

 

Příliš mnoho lidí jsem viděl za těch pět let umírat, dost na to, abych si dovedl snadno představit smrt Elzéarda Bouffiera. Zvlášť když vám je dvacet, považujete padesátníky za starce, kterým nezbývá než umřít. Neumřel. Byl dokonce pěkně čiperný.

Změnil zaměstnání. Měl jen čtyři ovce, na druhé straně měl stovku úlů. Ovcí se zbavil, protože mohly škodit jeho výsadbám, Protože, jak mi řekl – a já to věděl, o válku se vůbec nestaral. Sázel dál a nenechal se vyrušit.

Dubům z roku 1910 bylo tedy deset let a byly vyšší než já i on. Pohled na ně byl udivující. Opravdu jsem nenacházel slov a vzhledem k tomu, že on nemluvil, strávili jsme celý den mlčky a procházeli se jeho lesem. Na nejširších místech dosahoval jedenácti kilometrů.

Když si uvědomíte, že to všecko vyšlo z rukou  a ze srdce toho člověka, bez přispění techniky, pak je zřejmé, že lidé by mohli dokázat to, co Bůh – i v jiném oboru, než jen v ničení.

Elzéard Bouffier šel za svými představami a důkazem toho byl buky, které mi sahaly až po ramena a táhly se do nedohledna. Duby byly husté a měly už za sebou věk, kdy byly vydány všanc hlodavcům; a pokud se týče Prozřetelnosti samé, musela by, pokud by chtěla stvořené dílo zničit, sáhnout k cyklonům.

Ukázal mi obdivuhodné březové hájky, kterým bylo pět let, tedy z roku 1915, kdy jsem bojoval u Verdunu. Osadil jimi všecky rokle, ve kterých správně tušil vlhkost vystupující téměř na povrch. Byly útlé, mladistvě svěží a plné odhodlání.

Výsadba se zakládala jako by v řetězcích. On se tím ale nezabýval; umíněně pokračoval ve svém úkolu, docela prostém.

Když jsme ale kráčeli vesnicí dolů, viděl jsem vodu, jak teče řečišti potoků, které byly, co lidská paměť sahala, vyschlé. Byl to ten nejúžasnější výsledek snahy, jaký mi bylo dáno spatřit. Ty vyschlé potoky totiž ve velmi dávných dobách přiváděly vodu.

Některé z těch truchlivých vesnic, o kterých jsem mluvil na počátku mého vyprávění, byly vystavěny na místě starých galorománských vsí, po nichž ještě pozůstávaly stopy. A když tam archeologové dělali průzkum, našli udice v místech, kde se muselo nyní spoléhat na cisterny, aby se vystačilo s vodou.

Také vítr roznášel některá semínka. Zároveň s vodou se znovu objevily jívy, vrby, louky, zahrady, květiny a jakási záminka k životu.

Ovšem ta proměna se konala tak zvolna, že se stala návykem a nebudila podivení. Lovci, kteří přicházeli nahoru po stopách zajíců a divočáků, si jistě všimli bujení mladých stromků. Přičítali to však přirozeným rozmarům půdy. Nikdo proto o dílo toho muže nezavadil. Kdyby ho někdo měl v podezření, byl by mu kladl překážky. Ale podezřívat ho prostě nešlo. Kdopak by byl ve vsích i v úřadech představit si takovou houževnatost, plnou nádherné ušlechtilosti?

Od roku 1920 jsem ani jednou nenechal uplynout rok, aniž bych nenavštívil Elzéarda Bouffiera. Nikdy jsem nebyl svědkem toho, že by povoloval nebo pochyboval. Jeho zklamání bych se nedopočítal. Každý si ovšem představí, že takový úspěch si žádal přemáhat protivenství; že měla-li taková vášeň zvítězit, bylo třeba zápasit se zoufáním. V jednom roce zasázel víc než deset tisíc javorů. Všecky zašly. V dalším roce nechal javory být a vrátil se k bukům, kterým se dařilo ještě víc, jak dubům.

Máme-li mít přesnější představu o této výjimečné povaze, nesmíme zapomenout, že se vyvíjela v naprosté samotě; tak úplné, že na sklonku života si téměř odvykl mluvit. Nebo, možná, už nechápal toho potřebu?

V roce 1933 ho navštívil vyjevený hajný. Coby úřední osoba mu nařídil nezakládat venku ohně, z obavy, aby neohrozil růst tohoto „přirozeného“ lesa. Je to poprvé, řekl mu tento naivka, co vidíme vyrůstat les sám od sebe. V té době chodil sázet buky dvanáct kilometrů od svého domku. Aby si ušetřil cesty tam a zpět – bylo mu totiž sedmdesát pět – počítal s tím, že si postaví kamennou chýšku přímo na místě svých výsadeb. . Což také uskutečnil rok nato.

V roce 1935 přišla celá delegace prozkoumat „přirozený“ les. Přišel velký činitel od správy vod a lesů, přišel poslanec a technici. Bylo vysloveno hodně zbytečných řečí. Padlo rozhodnutí, že se s tím bude něco dělat, naštěstí se ale nedělalo nic, s výjimkou jedné užitečné věci; les bude svěřen do ochrany státu a bude zapovězeno v něm pálit uhlí. Nebylo totiž možné nebýt podmaněn krásou těch mladých stromů v plné síle. I samotného poslance uvedla v nadšení.

Mezi lesmistry jsem měl známého, který byl v té delegaci. Vysvětlil jsem mu, v čem spočívá ta záhada.

V dalším týdnu jsme se spolu vypravili vyhledat Elzéarda Bouffiera.

Našli jsme ho v plné práci, dvacet kilometrů od místa, kde se konala inspekce. Ten lesmistr nebyl mým přítelem pro nic za nic. On znal cenu věcí. Dokázal o věci pomlčet. Nabídl jsem pár vajíček, která jsem vzal s sebou. Rozdělili jsme si svačinu na tři díly a několik hodin pak minulo v tichém pozorování krajiny.

V místech, odkud jsme přišli, rostly stromy šest až sedm metrů vysoké. Vzpomínal jsem na to, jak kraj vyhlížel v roce 1913, na tu spoušť. … Pokojná a pravidelná práce, čerstvé povětří vysočiny, střídmost, , ale hlavně vyrovnanost duše propůjčovaly tomu starci zdraví téměř okázalé. Byl to boží atlet. Tázal jsem se marně, kolik ještě hektarů asi zasází stromovím.

Můj přítel prostě před odchodem přičinil pár návrhů ohledně některých dřevin, kterým by zdejší půda asi vyhovovala. Nenaléhal ale. „Z prostého důvodu,“ řekl mi pak, „že ten chlapík toho ví víc než já.“ Po hodince putování, za kterou se mu jeho myšlenka rozlehla v hlavě, připojil:“Ví toho o hodně víc než všichni dohromady. Vynašel výtečný prostředek, jak dosáhnout štěstí!“

Právě díky tomu lesmistrovi byl uchráněn nejenom les, ale i štěstí Elzéarda Bouffiera. Pro ochranu nechal jmenovat tři hajné a byl k nim tak přísný, že odolali jakémukoliv podplácení ze strany uhlířů.

Celé dílo už pak nebylo vážně ohroženo, ovšem s výjimkou války po roce 1939. Automobily tehdy jezdily na dřevoplyn a dřeva nebylo nikdy dost. Začalo se už kácet v dubech z roku 1910. Ale to polesí je tak vzdáleno od silnic, že podnik se nakonec ukázal být po finanční stránce nevýhodný a upustilo se od něho.    Pastýř to ani nezaznamenal. Byl třicet kilometrů daleko a v klidu dál pracoval, nevěda nic o válce roku třicátého devátého, jako nevěděl o válce roku čtrnáctého.

 

S Elzéardem Bouffierem jsem se viděl naposled v červnu 1945. To mu bylo osmdesát sedm let. Vydal jsem se tehdy na cestu do té pustiny. To už však, navzdory zuboženému stavu, ve kterém válka zanechala zem, mezi údolím Durance a pohořím jezdil autobus. Že jsem už nepoznával místa mých bývalých procházek, jsem přičítal právě tomu poměrně rychlému prostředku. Také mi připadalo, že cesta mne vede jinými místy. Potřeboval jsem znát jméno nějaké vsi, abych usoudil, že jsem doopravdy v tom kraji, kdysi plném rozvalin a opuštěném.

Z autobusu jsem vystoupil ve Vergonsu. V roce 1913 čítala ta vesnice o deseti,dvanácti staveních tři obyvatele. Byli divocí, nenáviděli se, žili z lovů do pastí; snad ve fyzickém i morálním postavení lidí z pravěku. Kopřivy okolo nich zamořovaly opuštěná stavení.

Jejich postavení bylo beznadějné. Nezbývalo jim, než čekat na smrt: žádný předpoklad k životu ve ctnosti.

Všecko bylo jiné. I sám ten vzduch. Místo prudkých nárazů suchého povětří, které mne častovaly dřív, vanul měkký větřík plný vůní. Z kopců přicházel zvuk podobný hlasu vody: byl to šumot větru v polesí. Nakonec pak – a to bylo nejpodivnější – jsem slyšel skutečný zvuk vody tekoucí do nádrže. Všimnul jsem si, že si tam zřídili kašnu, že oplývala vodou, a co mne zvlášť dojalo, že poblíž zasadili lipku, které už mohly být čtyři roky; už byla při těle a byla nepopíratelným symbolem naděje.

Navíc, Vergons nesl stopy prací, které předpokládají naději. Naděje se tedy vracela. Suť byla vyvezena, trosky zdí strženy, pět domů znovu postaveno. Ve vsi teď bylo dvacet osm obyvatel, z toho čtyři mladé rodiny. Nová stavení, čerstvě omítnutá, byla obklopena zeleninovými zahradami, ve kterých rostly, ve směsici, ale v řádcích, květiny se zeleninou, kapusty mezi růžemi, pórek s hledíkem, celer a anemonky.

Nyní už to bylo místo, kde by člověk měl chuť bydlet.

Odtud jsem už šel pěšky. Válka, z níž jsme se jen taktak dostali, nedovolovala ještě životu úplně se rozvinout, ale Lazar už byl z hrobu venku. Na nižších svazích hor jsem viděl políčka s vymetaným ječmenem a žitem; na dně úzkých údolíček se zelenalo několik luk. Stačilo osm let, které nás dělily od oné doby, aby se celý kraj zaskvěl zdravím a pohodou. Na místech sutin, které jsem viděl v roce třináctém, teď stojí stavení čistá, nově omítnutá, prozrazující život ve štěstí a pohodlí.

Staré studánky, napájené lesem zadrženými srážkami a sněhy, opět dávají vodu, kterou odvádějí stružky. U každého hospodářství přetéká voda nádrží, schovaných v javorovém mlází, na koberce svěží máty.

Vesnice byly ponenáhlu znovu vystavěny. Obyvatelé, kteří sem přicházejí z nížin, kde pozemky jsou drahé, se tady usazují a přinášejí s sebou mládí, pohyb, dobrodružného ducha. Na cestách potkáváte muže i ženy dobře živené, hochy i děvčata, kteří se umějí smát a které zas baví venkovské slavnosti. Přičteme-li původní obyvatele, teď už k nepoznání od té doby, co žijí v lahodě, k novým přistěhovalcům, pak víc než deset tisíc osob dluží za svoje štěstí Elzéardovi Bouffierovi.

Když pomyslím, že stačil jeden jediný muž odkázaný na pouhé své fyzické a morální zdroje, aby vydobyl z pouště tuto zemi kananejskou, pak mám zato, že postavení člověka je přese všecko čímsi podivuhodným. Když však si uvědomím, s jakou vytrvalostí byl velkodušný a s jakou horlivostí velkorysý, aby došel k takovému výsledku, zmocní se mne nezměrná úcta k tomu starému venkovanovi beze škol, který dovedl do konce takové dílo hodné Boha.

Elzéard Bouffier zemřel v pokoji v roce čtyřicátém sedmém v banonském hospici.