Psychologický úvod:
Barvy jsou zdánlivě samozřejmou součástí našeho světa, ale pokud se jimi začneme zabývat podrobněji a hlouběji, zjistíme, že se jedná o fenomén neuchopitelný a nedefinovatelný, na němž často ztroskotávají naše racionální nástroje interpretace reality.
Barvy vnímáme jako samozřejmou vlastnost věcí, ale zároveň se chovají jako samostatné substance, jako komunikační kódy nebo v některých případech dokonce jako specifická magická síla, nezávislá na našem vnímání. V současnosti dokážeme přesně změřit vlnové délky a frekvence jednotlivých oblastí barevného spektra, ale otázka, co je to vlastně barva, zůstává v podstatě nezodpovězena.
Působení barev můžeme sledovat na několika úrovních. V nejzákladnější rovině jsou to fyziologické účinky barevného světla v základních biologických procesech. Člověk nevnímá barvy pouze očima, ale barevné světlo na něj působí komplexně, tedy mění stupeň napětí svalů nebo naopak povzbuzuje metabolismus, zpomaluje nebo zrychluje prokrvení, ovlivňuje nervové reakce, povzbuzuje hormonální činnost atd. Dále barevné podněty ovlivňují lidskou psychiku, a také tyto procesy je možné experimentálně ověřovat, statisticky vyhodnocovat a zobecňovat. Pomocí psychologických výzkumů tak mohly být rozpracovány relativně konstantní významy jednotlivých barev související s asociacemi a pocity, které jsou s jejich vnímáním spojeny.
Základy psychologie barev položil v 19. století Johann Wolfgang Goethe, který přesunul problematiku barev z oblasti fyzikální do oblasti psychologie. Barva je podle něj především záležitostí duše a projevuje se jako síla, jež spojuje člověka se silami vesmíru a její účinky podléhají zákonitostem přírodních dějů. Goethe se pokusil stanovit obecná pravidla barevné harmonie na základě takzvaných komplementárních dvojic a definoval jak základní psychologickou charakteristiku jednotlivých barev, tak i zákonitosti jejich vzájemných vztahů, přičemž tyto závěry v podstatě platí dodnes. V nejobecnější rovině rozlišil barvy aktivní, tedy teplé, a barvy pasivní, tedy studené. Tyto jeho závěry byly později rozpracovány do jemnějších rozlišení na barvy suché x vlhké, oddané x vznešené, lehké x těžké, veselé x smutné apod., případně sledující vazby na další smyslové vjemy a pocity, jako jsou tvar, zvuk, vůně nebo chuť.
Spontánními pocitovými asociacemi ale není oblast elementárních významů barev ještě zdaleka vyčerpána. Barva komunikuje také hlubší vrstvy symbolických představ, zakódovaných v nevědomých oblastech psychiky lidí. Tyto archetypální významy se vážou zejména na nespektrální barvy, tedy bílou a černou, které ve většině kultur symbolizují počátek a konec, život a smrt, dobro a zlo. Mezi spektrálními barvami pak má výsadní postavení červená, soustřeďující nejvýznamnější symbolické funkce a spojovaná s ohněm, sílou, životem a láskou. Další podstatnou rovinu působení barev představují jejich významy vytvářené kulturní tradicí. V této rovině se barva chová jako znak sdělující poměrně ustálené významy. Jejich platnost ale není univerzální jako u významů symbolických, s nimiž jsou často pojmově zaměňovány, ale jsou specifické výhradně pro daný sociokulturní okruh. Nicméně i v této rovině jde zpravidla o automatické, intuitivní dekódování barevného signálu, a proto jsou i tyto významy obecně chápány jako „objektivní“, tedy závazně platné. Tímto způsobem se ustálily systémy významů barev v astrologii, heraldice, křesťanské ikonografii apod. Tyto konvence se ale vyvíjejí, proměňují a vznikají na nejrůznějších úrovních společenského života. Jako příklad bychom mohli uvést třeba dopravní značení.
Uveďme tedy nyní asociace na základní barvy tak, jak jsou uváděny v odborné literatuře:
Červená barva je obecně považována za aktivní, veselou, živou a vládnoucí, účastníci průzkumu ji navíc označili také jako odvážnou a dráždivou barvu.
Oranžovou barvu lidé obecně vnímají jako zářivou, přátelskou, jasnou a veselou barvu, v průzkumu byla vnímána i jako pozitivní, optimistická a hřejivá.
Žlutá barva je obecně vnímána jako světlá, jasná, teplá a volná, v rámci průzkumu byla vnímána také jako pozitivní a radostná.
Modrá barva vzbuzuje obecné asociace jistoty, pokojnosti, pasivity a zdrženlivosti, přičemž účastníci průzkumu ji vnímali jako seriózní, chladivou a klidnou barvu.
Zelená je pokládána za uklidňující, osvěžující a klidnou barvu a v rámci průzkumu působila dojmem čerstvosti, klidu a stability.
Každá barva v sobě má určitý psychologický obsah, závislý na osobnosti člověka, jeho vlastnostech, zkušenostech i aktuálních emočních stavech. Správně použitá komunikace v odpovídajících barvách napomáhá k lepší a účinnější prezentaci a přináší i řadu dalších informací.
Vývoj významu barev
Nejvíce se mění význam, který lidská společnost přisuzuje jednotlivým barvám. Podle výzkumů veřejného mínění je od druhé světové války naší nejoblíbenější barvou modrá, ale vždycky to tak nebylo.
V antice bylo celé Středomoří fascinováno fénickým purpurem a modrá náležela barbarům, například Piktům z Bretaně, kteří se touto barvou natírali před bojem. Purpurem se barvily oděvy vládců a později (za vlády Nerona) měl na jeho výrobu monopol císař. Tehdy byly barvy obecně výsadou bohatých, zatímco pro oděv chudých byla charakteristická nevýrazná šeď. Nebylo přitom snadné dosáhnout barevné stálosti, tou se vyznačovaly jen velmi drahé látky. Žlutá byla ve starověku vzácná, a proto velice vyhledávaná barva, zatímco ve středověku se stala znamením šašků a bláznů. Označovali se jí i zrádci a podvodníci – jejich domy byly na znamení hanby natírány žlutou, např. židovské.
Barvy nás ovlivňují více, než si myslíme. Bílá barva dostala s křesťanstvím význam duchovní čistoty a od devatenáctého století je pro Evropany i symbolem technického pokroku. Zajímavé přitom je, že ještě ve středověku se nevěsta nevdávala v bílém, ale v červeném. Naše města jsou víceméně jednobarevná. Mnohé stavby se inspirovaly antickými chrámy z bílého mramoru, které bývají stále považovány za vzor dokonalosti, ale zapomíná se na skutečnost, že původně byly tyto stavby bohatě barevně zdobeny. Černá nebo červená barva určovala příslušnost ke společenské skupině, ať už šlo o oděv arcibiskupa, nebo o vojenskou uniformu. V roce 1791 si červenou přivlastnili pařížští revolucionáři a později i ostatní levicová hnutí. Během nedávné historie se pak obě barvy dostaly do symboliky nacistů i komunistů.
Vnímání jednotlivých barev:
Bílá - neurčitá, nejistá, je symbolem čistoty, panenství, i když současně spojena i se stárnutím a s následující smrtí. V Orientu je barvou truchlení. Pro Tibeťany je bílá barvou hory Meru, která má být ve středu světa a symbolizovat přístup k poznání.
Žlutá - povzbuzuje, osvobozuje, přináší uvolnění, pocit souladu, harmonie, působí vesele a otevřeně, žlutá vlajka na Západě označovala místo nemoci a karantény. V severní Evropě znamená žlutá lest, zbabělost, nevěru, zradu apod. V Číně je však žlutá národní barvou zasvěcenou císaři. Pro buddhisty je symbolem pokory a odříkání.
Zlatá - jako barva slunce je symbolem vznešenosti. V Egyptě je spojována s bohem slunce Ra a s obilím, na němž závisel život. Hinduisté ji považují za symbol pravdy. Pro Řeky byla symbolem rozumu a nesmrtelnosti. Nesmrtelnost byla ztělesněna zlatým rounem, které našel Iáson zavěšené na stromě života.
Oranžová - je slavnostní, vyvolává pocit radosti, je spojena s představou slunce, tepla, bohatství, zlata, úrody.
Červená – Psychologie barvy: Červená je výrazem životní síly, aktivity, potěšení z činnosti a také barvou dobrého kontaktu s okolím.
Značí touhu po silných a hlubokých zážitcích, po úspěchu. Přednost jí proto dávají lidé cílevědomí, energičtí, tvořiví, schopní usilovné práce a soustředěného vypětí, ale také "pruďasové" a násilníci.
Odmítání červené může být příznakem nedostatku sil, ochablosti, pasivity, znamením, že člověk na své úkoly nestačí, že se cítí unaven, vyčerpán. Takovým lidem se zdá, že nedosáhli toho, čeho dosáhnout chtěli, a že se jim to už ani nemůže podařit.
Symbolická řeč: Je až udivující, jak často mají symbolické významy jednotlivých barev u různých národů společné rysy. Téměř vždy a téměř všude byla první barvou červená. Symboliku jí propůjčují krev a oheň, je to barva životní síly. Jak dokazují archeologické nálezy z období mladého paleolitu, pravěký člověk si touto barvou maloval tělo. Mrtví byli obalováni červeným okrem nebo pohřbíváni s miskami krevele - červeň měla dodat sílu a život posmrtnému bytí. Tatáž symbolika se zřejmě uplatňuje v otiscích červeným okrem na soškách Venuší z téhož období. Zde je červená i barvou plodnosti. Také staří Egypťané prý každoročně natírali červenou barvou na ochranu a povzbuzení plodnosti stromy, dobytek, a ovšem i příslušné modly. Později se červená stala symbolem lásky a vášně. Řecký bůžek Eros nosí červený plášť, červená je posvátnou barvou indické bohyně Lakšmí, dárkyně lásky, zdraví, krásy a štěstí. V křesťanské symbolice je jedinou barvou, u níž se rozlišuje odstín: jasná červeň, karmazín, značí lásku, purpur mučednictví.
Zvláštností barevné symboliky je její dvojznačnost: každá barva má svou dobrou i zlou podobu. Červená je také barvou krvavého násilí, barvou válek a válečníků. Vítězní generálové ve starém Římě si pomazávali tváře červenou barvou, Indiáni si při vyhlášení války natírali červenou hlinkou obličej i celé tělo: proto, nikoli pro barvu kůže, která je žlutohnědá, dostali od bílých dobyvatelů přezdívku rudoši.
Prolití krve znamená také utrpení a smrt. V astrologii patří červená neblahé planetě, válečníku Martovi, a řecký básník Homér dává smrti přídomek "purpurově zbarvená". Ale zrovna tak červená podle dávných představ chránila proti nemocem, čarám a kouzlům. Nosily se červené amulety, červená krev obětních zvířat měla chránit před onemocněním a neštěstím, červené světlo zastrašovalo zlé duchy a démony. Jindy zase měla červená duchy přivolávat: byla přece barvou pekla a pekelný kníže Mefisto nosil rudý plášť. Červená zvířata, liška nebo veverka platila za zvířata ďábelská, ryšaví lidé byli vystaveni posměchu a hanbě.. Egyptští písaři namáčeli své pero do červeného inkoustu, jestliže měli zaznamenat slova neblahé věštby nebo napsat jméno Apofise, hada neštěstí, či Setha, boha zla. Zato ve staré Číně byl rumělkový inkoust privilegovaný a směla s ním psát jediná osoba v říši - císař. Je zde ale také symbolem štěstí.
Purpurová - působí důstojně, hrdě, vznešeně, povzbudivě, je spojena s představou spravedlnosti a majestátu.
Fialová - působí začarovaně, rozpolceně, slabošsky, je to barva magie, melancholie, opojení, je neklidná, znepokojivá, tajemná, osobitá, náročná.
Modrá - klidná, vážná až skličující, barva dálek, hloubky, rozjímání a smutku, působí přívětivě, vyvolává představu vzduchu, ticha a touhy, barva intelektu, míru a rozjímání. Je symbolem vody a chladu, ale také oblohy, nekonečnosti a prázdnoty. Pro křesťany je modrá barvou Panny Marie, jenž je vždy zpodobňována v modrých šatech. Pro Evropany bývala tudíž modrá vždy symbolem víry, zatímco pro Číňany je znakem nesmrtelnosti. Staří Řekové a Římané připisovali modrou barvu Venuši, bohyni lásky.
Azurová - Barva sebeznázornění, podporující sebevědomí a podněcující fantazii a spontánnost. Je to barva přátelských citů, sympatie a pospolitosti. Tyrkys může potlačit nesmělost, zdrženlivost a trému.
Zelená - uklidňuje a chrání, ale také omezuje, je přátelská, dává pocit bezpečí a naděje, působí přirozeně, ale někdy i jedovatě, je spojena s představou chladu, vlhka, ticha, symbolizuje přírodu. Jako ambivalentní barva bývá také spojována se žárlivostí. V pozitivním významu představuje keltský ostrov blahoslavených Tir Nan Og, k němuž skrze mlhu smrti putovala duše. Užívá se jako symbol naděje a přátelství, ve středověku byla symbolem lásky. Islám povýšil zelenou barvu na barvu slavnostní.
Hnědá – Psychologie barvy: Hnědá barva je spojena s představou tělesných požitků. Mají ji rádi ti, které ze všeho nejvíc zajímá jejich vlastní pohodlí, ale také lidé unavení a vyčerpaní, kteří touží po odpočinku. Odmítají ji ti, kdo "životem v teplíčku" pohrdají, kdo se chtějí odlišit od průměru, být výjimeční. Vyrovnaný člověk má k hnědé obvykle víceméně lhostejný postoj.
Symbolika: střízlivá, mlčenlivá, solidní a vážná, realistická, spojená s představou jistoty a pořádku, domova, tradice, zdrženlivosti
Šedá - netečná, smutná, spojená s představou chudoby a pokory.
Černá – Psychologie barvy: Černá je nejtmavší barva, vlastně bychom ji za barvu ani neměli pokládat. Barvy přece patří světlu a černá tmě. Pokud jí někdo dává přednost, znamená to, že odmítá svůj úděl. Černá je barvou vzdoru a protestu. V psychologických testech tato neobvyklá volba vždycky upozorňuje na nějaký závažný vnitřní konflikt.
Symbolická řeč: Černá je barvou tmy, symbolem smutku, zániku a smrti. V biblické Apokalypse, která vypráví o zkáze světa, se praví, že slunce "zčernalo jako smuteční šat". Černé šaty, černé vlajky, černé lodní plachty znamenají vždy něčí smrt. Podle řecké báje ohlásil hrdina Théseus před svou plavbou na Krétu, že černé plachty jeho lodi budou nahrazeny bílými, bude-li plavba úspěšná. Smrtelně raněný Tristan ze středověké legendy očekává milovanou Isoldu: bílé plachty mají oznámit její příjezd, černé znamenají, že Isolda na lodi není.
Jestliže bílá znamená v některých kulturách konec spojený se začátkem něčeho nového, symbolizuje zde černá pouhý zánik, pád do nicoty, ze které není návratu. Obecně je to barva neštěstí, smutku, temného tajemství, tabu a magie, ale i zla. Věřilo se, že černá kočka přes cestu přinese smůlu, také spatřit černého havrana bylo zlé znamení, černé slepice sloužily kouzelníkům. Černá patřila Satanovi, knížeti temnot, často ztělesňovanému právě černou kočkou nebo černým kozlem. Satanovi sluhové sloužili černou mši, černá byla barvou hříchu, špatným myšlenkám dodnes říkáme černé. Černá je také barvou moci a chladného násilí. Oblékali se do ní španělští králové a inkvizitoři, černé byly vlajky pirátů i košile fašistů.
Ve středověku ovšem platila černá i za barvu pokory, skromnosti a odříkání se světských radostí: proto byla zvolena pro roucha kleriků a mnichů. I černá má totiž svou dobrou tvář. Ve východních zemích je zase barvou plodnosti. Černé jsou mraky plné deště, který přináší životodárnou vláhu, černá je barva úrodné země. Černá tma je místem klíčení, vznikání. Proto mívají velké bohyně plodnosti - řecká Déméter, Kybela, Isis, Diana z Efesu i indická Kálí, stejně jako mnohdy křesťanská Madona, černou tvář.
Na Západě je černá barvou smrti, smutku a podsvětí. Ve Španělsku se ale dostává do významu slavnostní barvy (svatby apod.). Pro hinduisty byla černá symbolem času a rovněž symbolem bohyně krvavých obětí a orgií Kálí. Egypťanům symbolizovala znovuzrození a vzkříšení.
Závěr:
Význam barev tedy v dnešním kosmopolitním světě, kde se stírají rozdíly mezi kulturními odkazy jednotlivých barev, nabývají obecnějšího chápání a spíše se posuzují individuálně. Dá se ale říci, že všechny významy barev jak je dnes známe i neznáme vychází z naší minulosti, kdy daná barva přijala nějaký kulturní kontext a ten přežil do dnešních dnů. Mezi nejvýraznější odvětví lidské činnosti, kde se s barvami takto pracuje, je divadlo. Mnohé se právě vhodným užitím barvy dotváří do finální podoby.
—————