Jen po jedenapůlročním manželství jsem nedávno dospěl k závěru,
že manželství není pro mě.
A teď, ještě než mě předčasně odsoudíte, čtěte raději dál.
Já a moje žena jsme se potkali na střední, bylo nám patnáct.
Kamarádili jsme se deset let, až… až jsme se jednou rozhodli,
že už nechceme být jenom kamarádi. :)
Zamilovat se do svého nejlepšího kamaráda – to každému vřele doporučuji, všem to jenom prospěje.
Ani to, že jsem se zamiloval do své nejlepší kamarádky, mě však neochránilo před některými předmanželskými obavami. Čím blíž jsme se s Kim dostávali k rozhodnutí vzít se, tím víc mě začínal paralyzovat strach. Jsem připraven? Rozhodl jsem se správně? Je Kim tou pravou? Udělá mě šťastným?
V jednu zlomovou noc jsem se s těmito myšlenkami a obavami svěřil svému tátovi.
Asi každý z nás již zažil ten pocit, když se čas jako by zpomalil, vše kolem se zastavilo a okamžik jako by nás vtáhl do sebe. V tu chvíli víme, že na ten moment nikdy nezapomeneme.
Tátova reakce na moje obavy pro mne byla přesně takovým momentem.
S chápavým úsměvem mi odvětil: „Jsi strašně sobecký, Sethe, takže ti to zjednoduším: manželství není pro tebe. Neženíš se, abys byl šťastný ty, ale abys udělal šťastným někoho jiného. Navíc manželství není vůbec pro tebe, ženíš se pro rodinu. A nejen pro své a její rodiče a všechny ty lidi kolem, ale taky pro své budoucí děti. Kdo chceš, aby je s tebou vychovával? Kdo chceš, aby je ovlivňoval? Manželství není pro tebe. Není o tobě. Manželství je o člověku, kterého si vezmeš.“
Přesně v tom okamžiku jsem věděl, že Kim je pro mě ta pravá. Uvědomil jsem si, že jsem ji chtěl udělat šťastnou, chtěl jsem ji vidět každý den, rozesmívat ji každý den, chtěl jsem být součástí její rodiny a moje rodina chtěla být součástí té její. Když jsem si vzpomněl na to, jak jsem ji viděl hrát si s mými neteřemi, věděl jsem, že právě s ní chci založit vlastní rodinu.
Rady mého otce byly pro mě šokující a mnohé odhalily. Zcela se příčily dnešní „supermarketové filozofii“, která praví, že co tě neudělá šťastným, můžeš vrátit a vyměnit za nové.
Ne, pravé manželství (a pravá láska) nikdy není o tobě. Je o člověku, kterého miluješ – o jeho potřebách, touhách a snech.
Sobec se ptá: „A co z toho mám já?“, Láska zase: „Co ti můžu dát?“
Před nějakým časem mi moje žena ukázala, co to doopravdy znamená, když někoho nezištně milujeme. Dlouhé měsíce jsem byl kvůli nahromaděnému strachu a rozhořčení odtažitý. Napětí se hromadilo, až to ani jeden z nás nemohl vydržet a já jsem vybuchl. Byl jsem bezcitný. Byl jsem sobecký.
Místo toho, aby na mou sobeckost reagovala další sobeckostí, udělala Kim něco naprosto úžasného – zalila mě svou neutuchající láskou. Všechnu tu bolest a utrpení, které jsem jí způsobil, dala Kim stranou a s láskou mě objala, uklidnila mou duši.
Uvědomil jsem si, že jsem zapomněl na rady svého táty. Zatímco pro Kim bylo naše manželství o lásce ke mně, z mé strany v něm šlo jen a jen o mě. Toto trpké procitnutí mě rozplakalo. Své ženě jsem slíbil, že se polepším.
Všichni, kteří čtou tento článek – vdané a ženatí, téměř vdané a téměř ženatí, svobodní a taky ti navždy svobodní – měli byste vědět, že manželství není pro vás. Žádný skutečný vztah založen na lásce není o vás. Láska je o člověku, kterého milujete.
A paradoxem je, že čím víc toho člověka skutečně milujete, tím víc lásky se vám dostane. A nejenom od vaší drahé polovičky, ale i od jeho či jejích přátel a rodiny a hromady dalších lidí, které byste nikdy nepotkali, pokud by vaše láska zůstala egocentrická.
Skutečná láska a manželství nejsou pro vás. Jsou pro ostatní.
