Síla odpuštění
Slabí neumí odpouštět, odpuštění je vlastností silných. Tak zní moudrý výrok Mahatma Ghandí. Zášť a spravedlivý hněv utváří slabost. S odpuštěním bychom měli začínat sami u sebe.
Hluboce ji ranil. Až v nejzazším koutku duše. Když ale přemýšlí o tom, zda by mu dokázala odpustit, bylo by to, jako kdyby při požáru pokoje četla Rilkeho básně místo návodu k obsluze hasícího přístroje. Ale hlavně: Ona mu vůbec nechce odpustit. Příliš ji láká pomsta.
Příliš velké je její přání mu vytknout to, jak moc jí ublížil, připomenout mu jeho vinu, zazlívat mu jeho chování. Raději s sebou vláčí svůj hněv. Zlost, která se vrací v každé situaci, která byť jen náznakem připomíná to, co se stalo. Vztek, který ničí vše, co by mohlo vzdáleně připomínat její odhodlání odpustit. Brzy pocítí, že svým chováním nečiní dobře ani sobě. Vnitřní rovnováha se rozdrobí a zášť jí leží v žaludku, připravuje ji o spánek, chuť k jídlu i každou radost. Veškeré myšlenky se točí jen kolem jeho provinění.
Je vyčerpaná a unavená.
Odpuštění není tak snadné jako vyslechnout „promiň.“ Spravedlivý hněv nás drží v sevření, zatahuje nás do negativní spirály a nenechá nás tak rychle uniknout. Odpoutat se můžeme pouze sami. Bohužel existuje pouze jediná smysluplná možnost, jak se vymanit z tohoto začarovaného kruhu: odpuštění.
A odpuštění nepřijde bezdůvodně a samo.
Prvním krokem je změna perspektivy. Ublížení v nás zanechá hluboké šrámy. Dotklo se možná citlivého místa, které nás trápí už dlouho. Kdo začne celou záležitost pozorovat z jiného úhlu pohledu, může snadněji zabránit pádu do propasti.
Řečtí bohové přesně věděli, co činí, když lidem házeli klacky pod nohy, což je původní řecké rčení označující problém. Chtěli, aby na nich lidé vyrostli. Možná bude něco pravdy na teorii, že vše, co nás v životě potká, má nějaký smysl. Že situace, které nás znova a znova rozčilují, se opakují do té doby, než se jim postavíme. A protivníci nám budou znepříjemňovat životy, abychom věděli , na čem bychom měli u sebe zapracovat. Zdá se, že náš život je jen jeden
dlouhý řetězec zkoušek, které nám ukazují naše pravé místo. To nemohlo řecké bohy napadnout také něco lepšího?
Odborníci zabývající se problémem odpuštění tvrdí, že nejen všichni lidé, ale všichni živí tvorové jsou vzájemně pro vázáni. Proto může být každý problém a každý konflikt vyřešen, pokud rozpoznáme náš podíl na něm. „Štěstí, mír a uzdravení vznikají, když aktivně hledám ohlas na problém, převezmu za něj stoprocentní zodpovědnost a pak odpustím sám sobě,“ tvrdí psycholog Emil Duprée.
Odpustit neznamená zapomenout. Odpuštění nesmíme nikdy zapomenout.
Příčina a důsledek. Jeden z rituálů odpuštění pochází z Havajských ostrovů.
Ho´o ponopo je rituál, při kterém se symbolicky omluvíme lidem, ze kterých vyzařují negativní emoce. Někteří lidé chápou tento rituál jako modlitbu, prosbu, či vyslyšení, má však mnohem důležitější úkol, kterým je prohloubení mezilidských vztahů. Vnáší do našeho života rovnováhu. V rituálu Ho´o ponopo je obnovení štěstí ve vztazích možné jen tehdy, rozhodne- li se člověk být zcela upřímný a je-li připraven jednat. S tímto přístupem je možné léčit účinky nejhorších traumat.
„Kdykoli chceš ve svém životě něco zlepšit, je jen jediné místo, kde to můžeš uskutečnit. Uvnitř sebe samého,“ říká havajský terapeut Dr. Ihaleakala Hew Len, který tuto metodu praktikuje již léta. Proslavil se například tím, že uzdravil 28 psychicky nemocných ve státním
havajském vězení v Kaneohe. Přičemž je nemusel ani jednou osobně potkat. Stále dokola pročítal spisy odsouzených a ptal se sám sebe: „Co je ve mně tak temného, negativního, ošklivého a násilného a jak je vůbec možné, že na světě existuje něco takového? Jaký je můj podíl na tom, že oni něco takového provedli?“ Vždy, když v sobě našel něco z těchto vlastností – násilí, agrese, závist, pomsta, žárlivost – řekl si: Prosím, odpusť mi, je mi to líto,
mám Tě rád, děkuji za odpuštění.
Pro nás je nejdůležitější rozloučit se s vlastní rolí oběti. Neutápět se v sebelítosti. Osvobodit se. Od hněvu, hořkosti, vzteku. Na odpuštění je krásné, že k němu nikoho nepotřebujeme. Jen sami sebe. Nikdo a nic se nemusí změnit. Jen náš postoj k situaci. Pokusit se na ní dívat pozitivně a brát jí jako výzvu. Výzvu jít dál. Pokud se nám toto jednou podaří, naučíme se odpouštět.
Odpuštění začíná v hlavě, ale je záležitostí srdce. Dlouho váháme, než se odhodláme odpustit. Ale naše rány neléčí čas, nýbrž my sami.
Čtyři kroky k odpuštění
1. Musím si ujasnit, co mne zlobí nebo bolí.
Musím upřímně probrat, čím jsem já sám přispěl k tomuto ublížení.
2. Musím být připraven a skutečně chtít odpustit.
3. Musím vědomě přijmout vlastní bolest, nesnažit se ji ani potlačit, ani zahodit.
4. Poprosím o odpuštění u lidí, kterým jsem ublížil, a odpustím sám sobě tím, že si nahlas řeknu tyto věty: Je mi to líto. Prosím, odpusť mi. Mám Tě rád. Děkuji.
—————