Trubec urputně bzučel, zmítal se, ale vzlétnout už nedokázal.
Viselo na něm pět malých rezavých mravenců, kteří nevypadali, že ho mají v plánu pustit. Bojoval ze všech sil, jenže už mu jich moc nezbývalo. Pěti rezavým mravencům přišel na pomoc šestý a i on se svými ostrými kusadly zakousl do jeho tělíčka. Trubec teď už jen tiše bzučel a zřejmě se snažil necítit příšernou bolest, kterou mu způsobovala kusadla malých predátorů.
Zmohl se už jen na občasné zoufalé záškuby, a proto ho mravenci mohli pomalu začít přemísťovat ke svému domovu. Nebylo to daleko, nicméně síla šesti mravenců na těžké trubcovo tělo nestačila. Jeden z nich tedy uvolnil své sevření a vydal se pro pomoc. V té chvíli se trubec ještě naposledy pokusil osvobodit, pořádně mravenci zacloumal, ale pak to konečně vzdal. Prohrál, ale jeho umírání mělo být ještě dlouhé a bolestné. Z mraveniště se směrem k němu vydal na pochod zástup nových, čerstvých mravenčích dělnic.
Byl by jeho osud jiný, kdyby v létě, během letní pohodičky na úkor ostatních včel tušil, že i na něm se naplní: „Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním setkáš?“
Zřejmě ne. Zkušenosti totiž ukazují, že ke skutečné změně potřebujeme silnější motivaci než strach z hrozného umíraní.
—————